Rychlá akademická kariéra aneb "jdeme na tykačku"

Začátek akademického roku je vždy úžasný v tom, že se rychle zvýší počet nejvyšších akademických šarží dlících na chodbách našeho ústavu. Alespoň noví prváci to tak zřejmě vidí. Také já bývám v září a říjnu velmi často častován oslovením "pane profesore", což mě nutí k rozhodování, jestli mám být polichocen, že si studenti natolik cení mé vědecké erudice, že si myslí, že nemůžu být nic "menšího" než profesor, nebo jestli se mám rozčilovat, že mi každý na potkání tímto nenuceným způsobem připomíná, že jsem po pěti letech studia stále nebyl schopen dorazit ani ten doktorát, natož docenturu či profesuru.

Před pár lety jsem se novým prvákům vždycky na jedné z prvních hodin pokoušel vysvětlovat systém akademických titulů, funkcí a hodností a z toho vyplývající způsob oslovování akademických pracovníků, leč celá věc se trochu míjela účinkem, protože při mém výkladu většina zívala s tím, že tohle přece dávno dobře ví, což ji ovšem neodradilo od toho, aby mě i nadála titulovala jako profesora.

Ještě úžasnější je to, že část studentů dokáže velmi rychle přejít až na opačný pól světa oslovovacích možností. Nedávno byla jedna moje nejmenovaná kolegyně div živá z toho, že ji část studentů vstupujících do její kanceláře oslovuje křestním jménem, což se jí - a musím říct, že ani mě - ani za mák nelíbí. Tak tak že jí nezačali tykat. Jak se zdá, někteří kolegové se od studentů nechávají oslovovat jménem, což mnozí chápou tak, že mají jménem říkat všem. Vzpomínám si, že když jsem studoval, jedna dáma se od nás také nechávala oslovovat jménem a dokonce si od nás nechala tykat. Jakousi shodou okolností jsem měl možnost sledovat její vztah se studenty pár let na to. Nikdo jí netykal a všichni ji oslovovali "paní doktorko". Někomu to může připadat jako ukázka zbytňujícího pocitu vlastní důležitosti oné dámy, já bych ovšem spíš řekl, že je to projev taktu a důsledek povahy vztahu, který mezi studentem a učitelem nutně je a musí být. Samozřejmě může existovat poněkud rozdílný étos na školách řekněme uměleckých a technických, to však neznamená, že by měl být narušován jakýsi obecný úzus mezilidské komunikace.

Nuže, vy, které to celé alespoň trochu zajímá, vězte, že ne každý, kdo se pohybuje na vysoké škole, je profesor. Stejně jako ne každý, kdo si ve firmě napíše na dveře slovo "president", je skutečný prezident, tak ne každý, kdo se nechává titulovat jako (středoškolský) profesor, je opravdu profesor, a nyní pozor - pokud někdo na vysoké škole otituluje tímto slovem někoho, kdo profesor není, může ho dokonce hrubě urazit - třeba z toho důvodu, že se dotyčný o získání profesury pokoušel a nebyl při tom úspěšný.

Tedy shrnuto ještě jednou - profesor je nejvyšší akademická šarže, kterou opravdu nemá každý. O něco nižší šarže je docent, pak doktor (ve dvou vydáních - nositel velkého doktorátu se zkratkou PhD. či ArtD. či ThD. za jménem a nositel malého doktorátu se zkratkou PhDr., RNDr., PaedDr., ThDr., JUDr. a kdovíco ještě před jménem), pak inženýr či magistr a nakonec bakalář. Z toho vyplývá jedna dobrá rada - když za někým jdu, dobře se podívám na jeho vizitku na dveřích, jakým titulem opravdu disponuje (pokud je jich víc, platí ten nejvyšší) a podle toho jej oslovím. Není to vůbec tak složité, jak to může na první pohled vypadat, a člověk tím předejde mnohým problémům.