Jak odkazovat na zdroje

Odkazování na zdroje je věc, která studentům (a nejen jim) při psaní odborných textů činí možná největší problémy. Způsobů odkazování existuje několik, na různých školách se používají různě, také každý může mít v těchto věcech trochu jiný osobní vkus, který samozřejmě uplatnit lze, protože ne všechno je dáno zcela striktně a některé věci lze vyřešit několika způsoby. Následující řádky proto berte jako jako osobní doporučení způsobu odkazování, o němž je autor přesvědčen, že je nejlepší:-)

Předem je potřeba odlišit tři věci, které spolu souvisejí, ale není to totéž. První z nich je bibliografický záznam zdrojů, který se zpravidla zpravidla uvádí na konci práce ve formě výčtu a je dán normou ČSN ISO 690. Druhá věc je konkrétní způsob uvádění bibliografického záznamu, který souvisí se způsobem odkazování na zdroje v rámci toho, co norma umožňuje (ta připouští tři základy způsoby odkazování). Zde můžeme zmínit tzv. Harvardský systém, který patří k nejčastěji využívaným způsobům odkazování a o němž v tomto textu bude řeč a bude vyzdvihován jako zcela nejlepší způsob, jaký existuje (aby to nebylo tak jednoduché, existuje i tzv. Harvardský styl, což je ovšem úplně jiná citační norma, která nevychází z normy ISO 690). Poslední, třetí věc, je již zmíněný konkrétní způsob odkazování na zdroje v textu.

Dovolím si začít poslední zmíněnou věcí, tedy odkazy na zdroje, které jsou uváděny v textu. Začnu od toho nejméně vhodného, řekněme přímo zcela špatného způsobu. Tím je odkazování na zdroj číslem v hranaté závorce. V textu to vypadá asi takto [6], případně i se stránkou takto [6, s. 54], což je navíc ještě neestetické - na zdroj, který je uvedený kdesi na konci práce. Proč je tento způsob špatný? Když čtu text, chci vědět, odkud autor čerpá. Pokud je to uděláno takto, musel bych pořád kamsi listovat. Pokud je to v tištěné formě, musel bych si tam držet prst, pokud v elektronické, musel bych to snad mít otevřené ve dvou oknech. Což může čas čtení až zdvojnásobit. Také z hlediska autora to není nejvhodnější, protože zdroje by měly být seřazeny podle abecedy, takže pokud na konci zpracování nějaký zdroj přidá, musel by vše v textu přečíslovat. Samozřejmě, Word tohle umí udělat automaticky (jako tzv. křížový odkaz), myslím si však, že to není komfortní ani pro autora, pokud se svým textem dále pracuje, protože po nějaké době už si nepamatuje, co odkud pochází, a nevidí to na první pohled. Někde jsem v minulosti viděl doporučeno používat křížové odkazy na parafráze, zatímco by se na citace používal Harvardský systém, ale to už snad ani nelze brát vážně, protože je to naprosto nesystémové prolínání dvou způsobů odkazování.

Druhá nejméně vhodná možnost je umístění bibliografického záznamu (úplného nebo zkráceného, viz dále) do poznámky pod čarou. Toto je způsob, který se používal dříve a na mnohých školách se stále ještě drží (jedná se často o "filozofické" obory, které se v poznámkách pod čarou hodně vyžívají, respektive množstvím poznámek občas poměřují "vědeckost" celého textu). Osobně mám dva důvody, proč jej považuji za nevhodný: Za prvé, když chci vědět, odkud autor čerpá, musím se podívat kamsi dolů a pak zase zpátky, což mne zdržuje už tím pohybem očí a dále tím, že pak musím v textu hledat, kde jsem skončil. Můj čas je dost drahý, takže jej nechci ztrácet něčím takovým. Za druhé, prostor poznámek pod čarou bych nechal skutečným poznámkám pod čarou, tedy doplňujícím informacím, které není možné začlenit přímo do textu. Myslím, že tak je text přehlednější a čtenář si může sám zvolit, jestli poznámky bude či nebude číst (já osobně to skoro nikdy nedělám).

No a pak je tu konečně možnost nejvhodnější, řekněme přímo výborná a dokonalá, a to zkrácený bibliografický záznam uvedený přímo v textu, což je právě již zmíněný Harvardský systém. Tento způsob se dá použít u citací (s textem citace v uvozovkách) i parafrází (volná interpretace myšlenek). Pokud jde o citace, uvádí se v základní formě odkaz ve tvaru (Příjmení, rok, strana), v případě parafrází je možno vynechat číslo strany, pokud je to odkaz na celou knihu (ale o tom dále). Může to vypadat například takto (Novák, 2005, s. 25). Používá se ještě jeden podobný zápis, sice tento (Novák, 2005 : 25), který má snad trochu větší "mezinárodní platnost", česká norma jej nicméně nezná. Pokud jsou autoři dva nebo tři, případně pokud jde o kolektiv autorů, použijí se odkazy ve tvaru (Novák a Procházka, 2005, s. 25), (Novák, Tichý a Procházka, 2005, s. 25), případně (Novák, Tichý a kol., 2005, s. 25) - to v případě, že je kolektiv výslovně uveden jako autor. Pokud je autorů víc, použije se jen jméno prvního z nich a záznam se napíše ve tvaru (Novák et al., 2005, s. 25). V jedné závorce je možno odkazovat na dva různé zdroje (Novák, 2005, s. 25, Procházka, 2011, s. 56). Je potřeba dodat, že přímo norma ISO 690 uvádí zápis odkazu ve tvaru bez čárky za příjmení, tedy např. (Novák 2005, s. 25). Na škole, na které působím, je zavedeno uvádění odkazu s čárkou, proto jej zde dávám jako výchozí, byť to vlastně není zcela korektní; za správné lze považovat oba způsoby, resp. zápis s čárkou není žádnou chybou.

Pokud se zdroj přímo necituje, ale odkazuje na knihu jako celek, případně parafrázuje, je možný zápis bez stránky (Novák, 2005). Samozřejmě i v případě parafrází je možno uvést stránku, pokud má být případný čtenář odkázán na konkrétní místo ve zdroji (parafráze většinou neodkazují pouze na jednu stránku, proto se obvykle doporučuje psát odkaz bez stránky). Pokud je jméno autora uvedeno v textu, stačí odkázat pouze rokem, případně stranou; v tom případě by odkaz měl být hned za jménem a ne někde dál. Např.: Jak uvádí Novák (2005, s. 25), "trendem posledních let je internetová reklama". Pokud zdroj nemá uvedeného autora, používá se místo jména název zdroje, např. (Efektivní prodejce, 2005, s. 25). Pokud je název delší, doporučuje se používat první max. 3 slova z názvu. Podobně lze postupovat v případě publikací, o nichž norma ISO 690 nebo výslovně nemluví (Zákon č. 52/2001 Sb., 2002).

Mnoho specifických situací může nastat u internetových zdrojů. Pokud se jedná o studii, která má autora a číslované stránky, je záznam stejný jako v předchozích případech, tedy např. (Novák, 2005, s. 25). Pokud se odkazuje na internetové stránky, kde není uveden autor a neexistuje číslování stránek, uvádí se název stránky, znak copyrightu a rok, který je uvedený na stránce, tedy např. (Ministerstvo kultury, ©2010). Jako název se v tomto případě používá buď titulek stránky, nebo to, co se objevuje na liště prohlížeče úplně nahoře. V minulosti se doporučovalo odzlišovat internetové zdroje poznámkou ve tvaru (Ministerstvo kultury, 2010, [online]), současná norma ovšem hovoří o tom, že v odkazu nemá být nic než autor/název, rok a strana, čili tento zápis je dle současné úpravy nesprávný. Ve zkráceném bibliografickém záznamu by se v žádném případě neměla objevovat internetová adresa (snad jen v případě, kdy stránka nemá název a adresa se objevuje v liště prohlížeče; v tom případě ale určitě ne úplná adresa, která může mít několik řádků, ale jen adresa na úrovni domény druhého či třetího řádu). Pokud není rok zveřejnění nebo copyrightu uveden (což se na internetu stává dosti často), je možno použít záznam se zkratkou [b.r.], tedy "bez roku", ve tvaru (Ministerstvo kultury, [b.r.]), pokud jej lze seriózně odhadnout, lze odhad uvést taktéž v hranatých závorkách (Ministerstvo kultury, [2013]). Pokud je copyright na stránkách uveden jako období, napíše se stejně i do odkazu (Ministerstvo kultury, ©2005-2010). Analogicky se pak postupuje v bibliografickém záznamu (o tom dále).

Specifická situace nastává, když chceme citovat podle něčí citace (říká se tomu sekundární citace). Když například pan Novák ve své knize cituje pana Kotlera a my chceme citovat totéž, nemůžeme odkazovat pouze na pana Nováka, protože by to vypadalo, že to vymyslel on, ani pouze na pana Kotlera, protože by to vypadalo, že jsme pracovali s původním zdrojem, ale musíme odkázat na oba. Vzniká samozřejmě otázka, jestli něco takového vůbec dělat. Existují lidé, kteří sekundární citaci považují za neetickou s tím, že člověk by měl odkazovat pouze na zdroje, které měl přímo v ruce, někteří to dokonce přímo zakazují. Z pohledu autorského zákona to udělat lze, podle mého osobního názoru na tom není nic špatného, pokud člověk zřetelně uvede, že tak učinil, čímž zároveň dává na srozuměnou, že vlastně odkazuje na Novákovu interpretaci Kotlera, která samozřejmě může být mírně "posunutá". Člověk by něco takového měl dělat pouze v případě, pokud původní zdroj nemůže sehnat, na druhou stranu jak někomu dokázat, že něco mohl či nemohl sehnat. Proto bych tuto věc bral jako bezproblémovou, s tím, že je samozřejmě rozumné tak činit spíše méně než více. Záznam pak vypadá takto: (Kotler, 2000, s. 56, cit. podle Novák, 2005, s. 25). Lze se setkat i s tvarem (Kotler, 2000, s. 56, in Novák, 2005, s. 25), který snad není úplně špatně, byť norma jej takto nezná.

Nyní k bibliografickému záznamu zdrojů, který se nejčastěji objevuje v soupisu zdrojů, který je uveden na konci celé studie. Studenti často využívají různých automatických generátorů, které kupodivu mnohdy vedou ke špatným výsledků. Možná i proto, že se rozlišuje to, což už bylo zmíněno na začátku, tedy samotný bibliografický záznam a způsob jeho uvádění v rámci Harvardského systému. Proč tomu tak je nevím, sám jsem to zatím nepochopil, leč bohužel, tedy pojďme na to.

Obecná podoba bibliografického záznamu (např. u knihy) vypadá takto: PŘÍJMENÍ (velkými písmeny nebo kapitálkami), Jméno autora (bez titulů). Název knihy (kurzívou). Pořadí vydání (neuvádí se, pokud jde o první vydání). Jména překladatelů (pokud jsou). Místo vydání, Název nakladatele : Rok vydání. ISBN. (dříve se psal také počet stran, a to za rokem vydání, dnes o tom norma nemluví; strany se zmiňují v odkazu, viz výše, jde o odkaz na konkrétní stranu a nikoliv počet stran zdroje). Tedy konkrétně:

KOTLER, Philip. Marketing management. Překl. K. Výborný. Vyd. 2. Praha : Grada, 2001. ISBN 978-80-904273-2-7

V rámci Harvardského systému se nicméně používá trochu jiná syntaxe, kde je rok vydání za jménem autora (resp. obecně za první položkou záznamu, pokud např. autor není uveden). V soupisu zdrojů (třeba diplomové práce), pokud je odkazování prováděno dle Harvardského systému, by se tedy záznam neměl objevit ve tvaru uvedeném výše, ale takto:

KOTLER, Philip, 2001. Marketing management. Přel. K. Výborný. Vyd. 2. Praha : Grada. ISBN 978-80-904273-2-7

Jak říkám, nevím, proč to tak je a nevidím v tom žádnou logiku, leč bohužel. Existují samozřejmě speciální případy. Pokud používáme od stejného autora více děl publikovaných ve stejném roce, rozlišíme je malými písmeny. Důvodem je především rozlišitelnost odkazů v textu, které pak budou vypadat takto (Kotler, 2001a, s. 56), zatímco bibliografický záznam takto:

KOTLER, Philip, 2001a. Marketing management. Přel. K. Výborný. Vyd. 2. Praha : Grada. ISBN 978-80-904273-2-7

Pokud má zdroj víc autorů, jména druhého a všech dalších autorů se uvádějí před příjmeními, před posledním jménem není čárka ale spojka "a". Tedy

NOVÁK, Jan, František KOUDELKA a Josef PROCHÁZKA, 2001. Marketingová komunikace. Vyd. 2. Praha : Grada. ISBN 978-80-904273-2-7

U diplomových a jiných prací je třeba uvést místo nakladatele název insituce, kde vznikla a jméno vedoucího, chybí pochopitelně ISBN.

NOVÁK, Jan, 2005. Marketingová komunikace firmy Baťa. Diplomová práce. Zlín : Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací, Ústav marketingových komunikací. Vedoucí práce Karel Jílek

Podobným způsobem se dá odkázat na firemní materiál, ať už interní nebo veřejný. Pokud není uveden autor, začíná se názvem, který je opět kurzívou.

Katalog nových produktů, 2009. Zlín : Baťa, a.s.

Někdy se neodkazuje na celou knihu, ale na kapitolu v monografii více autorů. Prakticky stejný je odkaz na příspěvek ve sborníku. Hlavním názvem je zde název monografie, který je kurzívou. Pokud má monografie jasného autora, uvede se i jeho jméno, pokud ne, pak pouze název. Uvedou se také strany, na kterých je konkrétní přípěvek.

BAČUVČÍK, Radim, 2009. Komunikace vážné hudby na internetu. In: Pavlů, Dušan a kol. Marketingové komunikace a jejich nové formy. Zlín : Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. s. 176-181. ISBN 978-80-7318-830-6

Pokud se nejedná o monografii, která má autora, ale sborník, který má editora, pak se uvede editorská zkratka (ed., pokud je jeden editor, eds., pokud jejich více):

BAČUVČÍK, Radim, 2009. Komunikace vážné hudby na internetu. In: PAVLŮ, Dušan a František KOUDELKA (eds.). Marketingové komunikace a jejich nové formy. Zlín : Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. s. 176-181. ISBN 978-80-7318-830-6

Další možností jsou články v časopisech. Zde je možné odkazovat na konkrétní článek jednoho autora, na celé číslo časopisu, nebo také na časopis jako takový. Podle toho se případně uvádí také ročník a číslo, případně strany, periodicita nebo rok, kdy časopis začal vycházet. Časopisy mají místo ISBN kód ISSN, což je podobné. Zde jsou všechny tři zmíněné možnosti:

NOVÁK, Jan, 2001. Jak se chovají manažeři? Strategie. Praha : MaFra. 2001, č. 8. 25-28. ISSN 1234-5678

nebo alternativně "mezinárodně":

NOVÁK, Jan, 2001. Jak se chovají manažeři? Strategie. Praha : MaFra. 2001, 15(8). 25-28. ISSN 1234-5678

Údaje znamenají: Autor, rok, název článku, název časopisu, místo vydání (nepovinný údaj), vydavatel (nepovinný údaj), rok vydání, ročník (v prvním ze záznamů není), číslo časopisu, strany, ISSN. Pokud se odkazuje na celé číslo časopisu, záznam by vypadal takto:

Strategie. 2001, 15(8). ISSN 1234-5678

Pokud by byl důvod odkazovat na časopis jako takový, bylo by možno záznam napsat takto:

Strategie. Praha : MaFra, 1990-. ISSN 1234-5678

Další kapitolou jsou elektronické zdroje. Pokud se jedná o CD-ROM, je možné odkázat podobně jako na knihu, případně zvolit jinou ekvivaletní možnost s poznámkou o tom, že byl zdroj vydán na elektronickém nosiči.

BAČUVČÍK, Radim, 2009. Nákupní chování obyvatel České republiky na trzích kulturních produktů 2008 [CD-ROM]. Zlín : VeRBuM. ISBN 978-80-904273-1-0

Velmi často se využívají odkazy na internetové zdroje. Zde je možno odkázat opět buď na konkrétní článek, který má svého autora, nebo na stránku jako takovou, kde autor není uveden, případně na site jako celek. Rozhodně nestačí uvést pouze adresu, ale měl by tam být název, datum vytvoření (často údaj s copyrightem), datum poslední revize, pokud je zjistitelné a také datum citace (vašeho zobrazení stránky, která se samozřejmě může měnit). Může jít o článek, který vyšel v elektronickém časopise, pak se syntaxe bude blížit způsobu zmíněnému výše. Opět tři základní varianty:

NOVÁK, Jan, 2005. Jak se chovají manažeři? [online]. Strategie. 2005, 15(8). [cit. 11.9.2009]. ISSN 1234-5678. Dostupné z: https://www.něco.cz/atd

Co je to firemní filantropie? ©2005 [online]. [cit. 2009-12-11]. Dostupné z: https://www.něco.cz/atd

Ministerstvo kultury České republiky, 2013 [online]. Poslední revize 2.5.2013 [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: https://www.něco.cz/atd

Konečně tři lahůdky, které jsou mezi studenty oblíbené a kterými jsou facebookové statusy, videa z YouTube a články z Wikipedie (diskusi, jestli je možné nebo vhodné na Wikipedii vůbec odkazovat, ponechme na jiný rozbor): 

OBAMA, Barack, 2013. [A-Bombs towards Russia prepared...] In. Facebook [online]. 11.11.2013 9:45 [cit. 2013-12-11] Dostupné z: https://facebook.com/barackobama/něco

Vystoupení Václava Klause na Václavském náměstí 25.8.2004, 2005. In: Youtube [online]. 15.2.2005 [cit 2013-12-11]. Dostupné z https://youtu.be/něco. Kanál uživatele FrantaNovak

Polský prezident, 2011. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 11.12.2006, last modified on 25.5.2011. [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/něco

Je možné citovat také e-mailovou komunikaci nebo osobní rozhovor. Zde je možná otázka formy, jak to udělat, a hlavně jestli je nutné to vůbec dělat - je třeba citovat především tehdy, kdy se jedná o informace, které nejsou obvykle dostupné a je třeba přímo ukázat na jejich původce (pokud také není tajný). Někdy může být vhodnější odkázat pouze v textu, například takto: Jak uvádí Barack Obama v e-mailové komunikaci s autorem tohoto článku ze dne 1. 4. 2014, "Jaderný útok na Ruskou federaci je jen otázkou dnů či hodin." Konečně rozhovor někdy může být spíše forma kvalitativního výzkumu, pak se neuvádí jako zdroj, ale je potřeba v metodologické kapitole popsat, jak výzkum vypadal. Pokud nejde o výzkumnou metodu, e-mailovou komunikaci či osobní rozhovor je dobré uvést také do soupisu zdrojů, a to nejlépe takto:

E-mailová korespondence s Janem Novákem [online], 3. 5. 2009, jan.novak@email.cz

Osobní rozhovor s Janem Novákem, tiskovým mluvčím firmy XY, Praha, 3. 5. 2009

E-mail na dotyčného je možné zveřejnit samozřejmě pouze s jeho souhlasem, v opačném případě lze nechat bez kontaktu.

Různých variant zdrojů je samozřejmě více, ve většině případů lze postupovat analogicky, případně nahlédnout přímo do normy ČSN ISO 690. Ta se ale na webu dá těžko najít, lze ji nicméně koupit:-).