Chvála rozmanitosti

Studentské hodnocení kvality výuky na naší fakultě - aktivita velmi očekávaná a zároveň obávaná ze strany všech, kteří jsou mu pravidelně podrobováni. Učitelé se jednak těší, že třeba dopadnou lépe než posledně a že tedy jejich případná snaha nepřišla vniveč, zároveň se ale bojí, že si studenti jejich zlepšení nevšimli, nebo že se snad mohli rozhodnout jim tentokrát pořádně spočítat všechny jejich prohřešky (rozuměj málo vstřícný přístup). Jako milovník marketingových průzkumů samozřejmě ani já před avizovaným termínem ohlášení výsledků hodnocení nemůžu dospat a jsem zvědavý, jak jsem tentokráte dopadl.

No a pak to konečně přijde. A výsledky? Část studentů je maximálně spokojena, druhá část studentů je s tím samým výkonem kantora a jeho vedením kurzu naopak maximálně nespokojena, tu a tam se celkově hodnocení přiklání spíše ke kladnému pólu a jinde zase k zápornému. Především se ale zjistí, že někdo je příliš teoretický, takže si studenti obtížně představují, o čem mluví, někdo zase pouze praktický a nezasadí tedy to, o čem mluví, do obecnějšího rámce, někdo mluví příliš rychle, takže je obtížné jej po pěti minutách ještě vnímat, někdo zase pomalu, takže za hodinu skoro nic neřekne, někdo je málo interaktivní, tudíž nudný, někdo je zase interaktivní až příliš a studenti ani nestačí věci promýšlet, protože musí stále na něco reagovat, někdo dává k dispozici málo materiálů (a navíc pozdě), takže se studenti nemají z čeho připravovat, jiný dává materiálů příliš, takže jsou studenti zahlceni daty, někdo je příliš náročný a bazíruje na zbytečných detailech, někdo naopak nechá studenty napsat jednu seminárku, kterou pak ani nepřečte a bez dlouhých řečí to všem napíše, a tak podobně. Psychologové by řekli, že osobnostní profil učitele se odráží na způsobu, jakým přistupuje k výuce, včetně toho, jaké požadavky klade na studenty.

Jako lidé vzdělaní v otázkách marketingového výzkumu samozřejmě víme, že nejdůležitější (a také nejnáročnějí) fází výzkumu je interpretace výsledků a implementace závěrů do praxe. Nejinak je tomu také zde. Doporučení se přitom sama nabízejí. Kdo je přiliš teoretický, měl by výklad prokládat více praktickými ukázkami, nejlépe takovými, do kterých se zapojí studenti, kdo zase vykládá jen čistě praktické "zážitky z natáčení", měl by dát věcem lepší systém a zařadit je do obecného kontextu, kdo není prvoplánově srozumitelný, měl by připravit sylaby s instruktážními obrázky, s jejichž pomocí by dovysvětlil, co chtěl říct tím, co řekl, kdo mluví moc pomalu, měl by mluvit rychleji a kdo mluví přiliš rychle, měl by mluvit pomaleji. Všichni bychom měli mít stejné internetové stránky, na kterých bychom ke stejnému datu zveřejňovali ty stejné informace a prezentace, nejlépe připravené ve stejné šabloně v korporátních barvách. Všichni bychom měli nasadit stejná (stejně přísná) kritéria hodnocení, aby studenti nezískali pocit, že někde něco dostali zadarmo a jinde se zase neadekvátně nadřeli. Čili bychom se všichni měli přiblížit jakémusi průměru, aby si student z našich hodin odnesl srovnatelný zážitek. Podobně jako máslo by ve všech zemích Evropské unie mělo mít stejný obsah tuku a vody, také my bychom měli být - všichni úplně stejní. Pak bude student - podobně jako globalizovaný eurokonzument - spokojen.

Jako student jsem prošel několika vysokými školami a můžu čestně prohlásit, že to nejcennější, co jsem si z nich odnesl, kupodivu nebylo pár pouček, které jsem se horko těžko nadrtil na zkoušku, abych je pak úspěšně zapomněl, ale to, že jsem měl možnost setkat se s různými, dokonce bych řekl velmi různorodými lidmi, kteří k otázkám výuky přistupovali velmi rozmanitým způsobem. Jistě, bylo tam pár takových, kteří si s námi na jedné z prvních hodin velmi interaktivně potykali a výuku pak vedli formou nezávazného pokecu někde v parku nebo v hospodě, byli tam také takoví, kteří nám předali veškeré své připravené materiály a řekli na co se budou u zkoušky ptát, nebo nás dokonce nechali opsat přípravy z papírů. Byli tam samozřejmě i takoví, kteří nás rozhodili do týmů a všemožně se nás snažili přimět k tomu, abychom na hodinách sami něco dělali, což se pak snažili také hodnotit jako součást výsledné známky. A pak tam bylo pár zasloužilých profesorů, kteří přišli do výuky, spustili dvouhodinový monolog, který běžel formou volných asociací, velmi přibližně zřejmě mluvili o tom, co mělo být náplní kurzu, což jsme my ovšem takřka nebyli schopni posoudit, protože jsme jen matně tušili, jakou myšlenkou se dotyčný právě zaobírá. Také zkouška u nich pak probíhala více či méně metodou volných asociací, v jejichž rámci jsme museli prokázat kompletní znalost oboru, tedy nikoliv pouze toho, čeho se týkal daný předmět.

A na koho z nich že po těch letech nejvíc vzpomínám? Když si vytáhnu staré indexy, vidím předměty, které byly velmi "student friendly", zábavné, interaktivní a kdoví jaké ještě, vidím dokonce podpisy jejich vyučujících a přesto si nemůžu vzpomenout, jak se ti lidé vlastně jmenovali. Pak tam také vidím zápisy z kurzů vedených oněmi nesrozumitelnými profesory a vím přesně, o jaké lidi šlo, a dokonce si i vybavuji některé základní teze jejich způsobu uchopení daného problému. Vzpomínám na ty úžasné hodiny, na kterých jsem seděl a snažil se alespoň nějak uchopit, o čem dotyčný vlastně mluví, a při kterých jsem rozhodně neměl čas, abych uvažoval nad tím, "k čemu mi to bude dobré v praxi". A kupodivu s odstupem vidím, že to, co bylo takřka výhradně teoretické, bylo v praxi nakonec velmi přínosné - právě proto, že jsem viděl, že existují lidé, kteří nad věcmi uvažují úplně jinak, a naučil jsem se s něčím takovým počítat.

Samozřejmě, doba je jiná, flexibilní, turbulentní a diskontinuální, staré věci padají na skládku dějin a uspěje jen taková nabídka, která se setká s příslušnou poptávkou, neboli, jak říkal námi všemi ctěný Pan Podnikatel, rozhoduje náš zákazník - náš pán. Tak trochu se ovšem ptám, jestli zákazník dokáže vždy posoudit, co mu přinese maximalizaci budoucího užitku, a nikoliv pouze momentálního zážitku. Samozřejmě jsem všemi deseti pro projekty studentského hodnocení kvality výuky, ale na druhou stranu se ptám, jakým způsobem bychom jich měli využít? Pokud si studenti myslí, že někdo se odchyluje od průměru či chcete-li standardu, měli bychom se snažit dotyčného k tomu průměru narovnat? A lze to vůbec bez zbytečné frustrace na straně kantora i jeho studentů? Ptám se konečně sám sebe - kdybychom tehdy my jako studenti měli možnost ovlivnit podobu výuky, chtěli bychom ty nesrozumitelné a náročné profesory, nebo bychom si nechali jen ty, kteří nám přinášeli okamžitý interaktivní zážitek? A protože vím, jak bychom se asi rozhodli, jsem docela rád, že jsme tenkrát tu možnost neměli... Přípravili bychom se o tu rozmanitost a tím o to nejcennější, co jsme si vůbec mohli ze svých vysokoškolských studií odnést.