Učebnicové poučky a diskutabilní záležitosti

Tak jsem si po delší době zase vyzkoušel ústní zkoušení. Během posledních několika let se mi totiž podařilo nahradit jej písemnými testy, takže je to pro mne docela vzácnost. Třebaže testy jistě nejsou všespásné a mají své mouchy (ty jsem dost kritizoval v dobách, kdy jsem byl sám student, dnes mi kupodivu až tak nevadí), mají několik velkých výhod, které nabývají nových dimenzí právě na naší škole. Předně se nedají "okecat". Náš studijní obor je zvláštní tím, že zde není tolik pevných dat a fakt, jako je tomu třeba na přírodních vědách, a tak se dá říct, že ledacos se opravdu "okecat" dá. Navíc mají pro tohle naši studenti vskutku zvláštní talent, respektive je asi samozřejmé, že marketingové komunikace chodí studovat lidé, kteří mají nadprůměrné vyjadřovací schopnosti, kterých se čas od času snaží tak trochu zneužít. Kromě toho, že testy jsou výbornou obranou proti záplavě nicneříkajícího slovního balastu, fungují podle hesla "time is money", protože s pomocí pověstných vyhodnocovacích tabulek se dá celá třída vyřídit asi tak za hodinku včetně nacvakání výsledků do počítače a zapsání do indexů (tedy samozřejmě pouze pokud nikdo neprojeví chuť vylepšovat si známku jinou než písemnou formou).

Ale zpátky k tomu ústnímu zkoušení. Tentokrát jsem z důvodu zásahu jakési vyšší moci nemohl použít své oblíbené testy, takže jsem byl nucen zkoušet ústně. Napřed jsem se toho trochu děsil, ne snad ani tak proto, že bych se bál, že mne studenti dostanou, ale spíš jsem si nedovedl představit ty dlouhé hodiny sezení a bedlivého naslouchání, jestli dotyčný či dotyčná říká to, co má. Pak jsem si ale řekl, že to může být zajímavě a třeba i příjemně strávený čas, což praxe nakonec - alespoň v několika případech - potvrdila. Především jsem se ale utvrdil v názoru, že nedělám chybu, když dávám přednost testům. Aniž bych si vedl přesnou statistiku, řekl bych, že maximálně tak pětina studentů k ústní zkoušce přišla s tím, že byla opravdu dobře připravena, měla patřičné informace a rozhovor s nimi (ani se mi nechce nazývat to zkouškou, byl to pak zkrátka docela příjemný pokec) byl v několika případech pro mne samotného dokonce velmi poučný a inspirativní. Zbytek - tedy drtivá většina - přišel ke zkoušce zjevně s tím, že "to nějak okecá".

Což o to, tento předmět opravdu patřil k těm, jimiž někdo, kdo má dobrý přehled o světovém ekonomickém dění, může bez velké námahy proplout s velmi slušným výsledkem. To se také některým studentům docela dařilo, i když bylo zřejmé, že si nic moc nenačetli, vcelku reagovali na má nahození a tak jsme to nějak zvládli vcelku důstojně uzavřít. Bohužel nemalá část těch, kteří to přišli okecat, byla vyzbrojena jen velmi malým všeobecným přehledem a ještě menší znalostí konkrétních informací, které byly náplní kurzu. Vězte, mí drazí čtenáři, že je velmi tristní sledovat někoho, kdo se zcela sebejistě tváří, že tohleto má v malíčku, přitom však klouže po povrchu, říká věci, které by si mohl odvodit i absolvent základní školy a ani na velmi konkrétní dotazy na souvislosti, o kterých dle mého skromného názoru musel slyšet už alespoň ve třech předmětech a běžně se o nich diskutuje v médiích, není schopen reagovat. Ač se to jemu samotnému nemusí zdát, ten, kdo "to přijde okecat", ve většině případů jenom sám sebe ztrapňuje.

Svým způsobem nejvíc mne zaujala jistá studentka (doufám, že se neurazí, pokud tohle čte), která také takhle klouzala po povrchu, nic kloudného se mi z ní nedařilo dostat, až když jsem si troufnul cosi namítnout, tak mi opáčila (volně parafrázováno): "no jo, ale když to všechno jsou docela diskutabilní otázky...". Začal jsem něco o tom, že v materiálech, které dostali, byla spousta konkrétních informací, které by se daly využít jako podklad k opravdu kvalifikované diskuzi, ale ani jsem to nedořekl a ona hned kontrovala: "no, jo, ale to jsou takové učebnicové poučky...".

Všechno špatně, řekl jsem si. Takže studium našeho oboru je dílem založeno na učebnicových poučkách, které je zbytečné snažit si zapamatovat a zřejmě je i číst, protože jsou to zkrátka učebnicové poučky a ty my neradi, a dílem na zcela diskutabilních záležitostech, na které může mít každý nějaký názor a tudíž se k nim vlastně nedá říct nic pevného a platného (natož z nich někoho zkoušet). Dovedete si možná představit, že někoho, kdo na téhle škole učí a vidí, že jeho konání je tím pádem zcela zbytečné, takovéhle zjištění velmi rozruší. Co tedy může dělat? Učebnicové poučky jsou zbytečné, v diskuzi si může každý plácat, co ho napadne, protože nás nezajímá, co je k tématu kde napsáno, protože my přece máme vlastní názor, který je sice také diskutabilní, ale je náš a to se přece v dnešním světě cení...

V jisté fázi života se člověk dostane do stavu, kdy začne zapomínat, jaký byl, když byl sám mladý, a začne dělat to, co na starších vždy nesnášel, tedy planě moralizovat. Chápu, že člověk v dobách svého studia má jiné priority, než je učení se na jednu vcelku bezvýznamnou zkoušku, protože má na práci onačejší věci. Přesto si (pro někoho bohužel) nemůžu přestat myslet, že studium na vysoké škole rovná se především čtení a sledování nejrůznějších informací, které vytvářejí mozaiku oboru a přispívají k tomu, že okolí může člověka vnímat jako skutečného odborníka. U nás opravdu není třeba naučit se zpaměti názvy všech kostí, svalů a nervů v těle ani nic podobného. To by však nemělo být vnímáno jako nějaká nedostatečnost oboru, ale spíše jako příležitost zaměřit se na širší souvislosti, které marketingové komunikace přece jen mají. Jistě, mohli bychom se prakticky naučit, jak napsat tiskovou zprávu, jak má vypadat plakát a jak se pořádá brainstormingová konference a tím to celé zakončit. Pak bychom ještě mohli v názvu školy zaměnit slovo "Univerzita" za "Učiliště" a všechno by bylo v nejlepším pořádku.