Příroda hraje

Když jsem byl malý kluk, hrávali jsme občas před domem na ulici líný tenis. Mezi dvěma ploty jsme měli místo sítě nataženou šňůru, kterou jsme vždycky rychle shazovali, kdykoliv se v naší klidné čtvrti objevilo auto. Při hře jsme uplatňovali jednu zásadu, kterou jsme nazývali "příroda hraje". Když se míček odrazil od plotu nebo stromu zpět do "hřiště" nakresleného cihlou na vozovce, brali jsme jej jako dobrý, ačkoliv vlastně původně letěl úplně mimo. Zkrátka příroda tomu chtěla, aby skončil v kurtu, tak proč bychom my měli rozhodovat nějak jinak. Konzervativní ekonomové by řekli, že zvítězil přirozený řád nad lidskými zásahy.

Vzpomněl jsem si na tuto zásadu, když jsem byl poprvé konfrontován s jednou úžasnou vymožeností zavedenou na naší škole, kterou je nahrazování výuky odpadlé v důsledku státních svátků. První a osmý květen vycházejí na stejný den, někdy se k tomu připlete ještě velikonoční pondělí, nebo rektorský den sportu (jeho nahrazování je obzvláště paradoxní), takže se pak - jako například letos - vyhlásí, že ve čtvrtek bude páteční rozvrh, a podobně.

Že taková legrácka může způsobit obrovské problémy je myslím zřejmé. Za prvé na naši školu jezdí učit spousta lidí z jiných univerzit, kteří zkrátka mají pro Zlín vyhrazený (například) pátek a těžko mohou přijet jindy - naopak se stane, že v den, kdy obvykle jezdí, je jiná výuka, takže jezdit nemusí vůbec. Podobně spousta lidí ze Zlína jezdí učit jinam, mají pevné smlouvy, ovšem najednou jet nemohou, protože v den, kdy obvykle nemají na své domovské škole výuku, najednou učí.

Kdykoliv jsem o tomto úžasném zvyku řekl někomu z jiných univerzit, dotyčný si významně poklepal na čelo. Taková věc se jinde opravdu nepěstuje, navíc soudný člověk ví, že sezení na přednáškách a seminářích zdaleka není jediná a dokonce ani nejefektivnější forma univerzitního vzdělávání, takže snad není ani nutné za ni tímto poněkud násilným způsobem bojovat. Nelegračnější na tom je, že tato "rozvrhová změna" většinou ani není nijak výrazně komunikována: že se něco takového vůbec děje, jsem si já sám všiml až po několika letech svého pobytu na této škole - zkrátka jsem v inkriminované dny neměl výuku a příslušná informace se ke mně nějak nedonesla.

Až letos jsem si uvědomil, že jsem se s podobnou praxí už někdy dříve setkal. Ano, bylo to za minulého režimu, kdy existoval úžasný systém pracovních sobot, což se v určité době (minimálně v části osmdesátých let, kdy jsem chodil na základní školu) prezentovalo tak, že jde o náhradu právě za státní svátky (bez pracovních sobot by totiž naše socialistické hospodářství začalo významně zaostávat za kapitalistickým západem, kterému jinak dávalo na frak). Pracovním sobotám se tehdy přizpůsobovaly i jízdní řády vlaků a autobusů a kdovíco ještě.

A závěr? Máme možnost nechat věci plynout v jejich přirozeném řádu, nebo jeho výchylky složitě kompenzovat, čímž sice jedněm pomůžeme, ale druhým uškodíme. Té první cestě se říká liberalismus, té druhé... že by socialismus? Nebo ještě nějak hůř?